Historie kláštera O dvou nejstarších listinách kláštera
rajhradského
Podle výslovné vůle Břetislavovy měl být nový klášter v úplné závislosti hmotné i duchovní na mateřinci břevnovském. Pro nedostatek listinných zpráv nelze bezpečně stanovit počet a posloupnost rajhradských proboštů ve starší době. Z těchto důvodů nelze zjistit ani počty řeholníků v nejstarších dobách. Těžko se zjišťuje jméno prvního představeného rajhradského kláštera. Podle začátečního písmene "M", které je uvedeno na "svědectví" z r. 1062, poslaném biskupu pražskému, že brněnský chrám na Petrově posvěcen byl r. 884 od sv. Metoděje, soudí někteří badatelé, že první představený rajhradského kláštera se jmenoval Matheus - Matouš. Roku 1740 tvrdil moravský stavovský menší písař rytíř Hoffer, že první rajhradský probošt se nazýval Maurus. Tento názor je pravdě bližší, protože jméno Maurus bývá v klášterech sv. Benedikta velmi časté. I přes závislost na mateřinci břevnovském bylo postavení představených rajhradského kláštera na určité úrovni a požívalo jisté vážnosti. Představení kláštera byli často bráni za svědky nebo za rozhodčí při různých záležitostech. Růstu kláštera napomáhalo udělování různých privilegií a výsad ze strany zeměpanské. Markrabí Přemysl udělil r. 1234 Rajhradu svobody, jaké měl na Moravě klášter velehradský, Jan Lucemburský propůjčil r. 1327 klášteru hrdelní právo, které při něm zůstalo plných 400 let. Karel IV. potvrdil všechna privilegia udělená Břetislavem. Během svého trvání byl klášter ničen různými vpády. Velmi těžce trpěl r. 1241 (tatarské vpády) a r. 1253 (uhersko-kumánské vpády na jižní Moravu). V tomto bouřlivém 13. století jenom kostel, vždy těžce upravovaný, musel být třikrát znovu vysvěcen. Až do konce 17. století
měl rajhradský klášter v podstatě románskou tvář. Špatný stav klášterních
budov v této době způsobil, že se rajhradští mniši rozhodovali přemístit
klášter na návrší u Rebešovic
Stavba chrámu byla hotova
r. 1730 a o devět let později vysvěcena. Věže z roku 1691 byly ponechány,
ale v roce 1728 musely být zajištěny opěrnými pilíři.
Od roku 1540 zasedali rajhradští probošti v moravském zemském sněmu. Dne 1. října 1687 nabyli rajhradští probošti od papeže Inocence IX. právo pontifikálií, tj. právo nosit mitru, kříž, prsten a berlu. Rajhradští benediktini se rovněž zasloužili o budování nemocnic, chudobinců, sirotčinců a škol. Roku 1623 zakládá probošt Jiří Vojtěch Kotelík v Rajhradě školu. Nad školou měl rajhradský klášter do 19. ledna 1914 patronát. Po celou dobu patronátu se klášter o školu staral, a jak praví Dr. Dudík ve svých Dějinách Moravy, škola získala věhlas, "který daleko přesahoval hranice Moravy". V prosinci 1903 povolil zemský sněm moravský na návrh zástupce zemského hejtmana, rajhradského opata Benedikta Korčiana, zřízení tří zemských sirotčinců na Moravě - německého v Moravském Krumlově a dvou českých v Rajhradě a ve Vsetíně. Rajhradský sirotčinec byl postaven v roce 1904. Benediktini ve prospěch sirotčince poskytli pozemek. Zásluhou břevnovského opata Havla a rajhradského probošta Jindřicha jsou v Rajhradě roku 1465 zakládány vinice. Symbol vinařství v Rajhradě se roku 1554 dostává i do rajhradského znaku a pečeti. Břevnovská opatská ostrev (kus osekaného kmene stromu se třemi suky) je zkřížena s klíčem, který je symbolem horenského práva: zavírání a otevírání hory (vinice). S rozvojem klášterního viničního hospodářství souvisí postupné zvětšování vinic a budování vinného sklepa s "presshausem a lusthausem" (lisovnou) v barokním slohu. Tato stavba kopírovala Santiniho pavilony na klášterní prelatuře (1774). Stavba během času velmi zchátrala, v roce 1934 byla snesena její střední část a v roce 1960 byla nahrazena nynějším novým areálem. V polovině 14. století se v klášteře začíná vařit pivo, což bylo v této době hlavně výsadou měst. Po určitou dobu vařily pivo v Rajhradě pivovary dva: klášterní a pivovar městečka. Díky tomu se začínalo v Rajhradě rozvíjet i chmelařství. Koncem 16. století se vařilo pivo pouze v klášteře. 14. století můžeme chápat jako století hospodářského rozvoje kláštera a celého klášterního panství. O dvou nejstarších listinách kláštera rajhradského
Rajhradský exemplář listiny z roku 1045 je psán na silném pergamenovém listu, který je 475 mm široký a 292 mm dlouhý. K napsání bylo použito světle hnědého inkoustu, poněkud narezavělého. Písmo (gotická minuskula knižní) na první pohled prozrazuje, že listina nemůže pocházet z doby Břetislavovy. Gotická minuskula prozrazuje, že tento dokument byl vyhotoven ve XIII. století. K listině je přivěšena pečeť z tmavého hnědého vosku, která má průměr 76 mm. Způsob zavěšení pečeti neodpovídá době, neboť v XI. století se pečeti pouze přitiskovaly. Zavěšené se objevují až ve století XII. Stejným způsobem je zhotoven i břevnovský exemplář listiny z r. 1045. Od rajhradské se liší pouze rozměrem (339 x 503 mm) a pečetí, která má stejnou formu, ale je přetištěná. Všechna tato zjištění připouštějí, že vzorem při zhotovování těchto listin byly listiny podstatně starší. Domnělý originál listiny z roku 1048 je napsán na silném pergamenu rozměru 345 x 295 mm. Tvar písma a pečeť opět naznačují, že listina nemůže být z doby knížete Břetislava I. Listina je psána minuskulou - tedy písmem obvyklým ve XIII. století. Pečeť je zhotovena z tmavohnědého vosku. K listině je připevněna nití žluté barvy. Tento způsob je v XI. století neobvyklý. Rozměry pečeti, její tvar, obraz a nápis na ní svědčí, že byla zhotovena stejným pečetidlem jako pečeti na obou exemplářích listiny z r. 1045. Pečeti na všech listinách mají velice nápadnou příbuznost s pečetí knížete Boleslava II., která jest přivěšena k podvržené zakládací listině kláštera břevnovského. Toto falsum je datováno 14. ledna 993. Vedle vnějších příbuzností s listinou knížete Boleslava můžeme najít i příbuznosti obsahové. V nejdůležitějších ustanoveních obou listin, která jednají o imunitách, vyskytují se nápadné slovní shody, jejichž zdrojem je listina Boleslavova. Srovnání všech vnějších znaků a obsahová příbuznost nade vší pochybnost dokazují, že tvůrce listiny Břetislavovy z r. 1045 čerpal ze zakládací listiny knížete Boleslava a že této listiny z r. 1045 bylo pak použito jako vzoru pro zhotovení listiny z r. 1048. Obě falsa byla ve 13. století vyhotovena s dobrou znalostí situace ve století XI. První mniši rajhradského kláštera pracovali hodně tělesně. Plnili tak druhou část svého řeholního programu: labora - pracuj! Vedle významné práce tělesné (mýcení lesů, kovářské a truhlářské práce), prováděli mniši práce knihařské, opisovali bohoslužebné knihy na pergamen. Nesporně rajhradského původu je lekcionář a homiliář stejně jako liturgický rukopis "Capitula et orationes" ze 13. a 14. století. Tato práce rajhradských řeholníků je úzce spjata s budováním a rozvojem klášterní knihovny, která patrně vznikla krátce po založení kláštera. S rajhradskou klášterní knihovnou je spjata řada významných osobností. Tak například P. Vojtěch Slouk. Po něm zůstala v klášterní knihovně významná památka - samohybný globus s mapami tak podrobnými a dokonale prokreslenými, že je od tisku stěží rozeznáme. Globus byl sestaven v letech 1860 - 1876. Tento pracovitý mnich je dále tvůrcem "světových hodin", určujících rozdílný čas na různých místech zeměkoule. Hodiny ukazují také proměny měsíce a dat. Je známo, že první školy vznikaly při biskupských sídlech, klášterech a kostelech. V minulém století vyučovali členové kláštera v Brně jako profesoři náboženství, klasické filologie a obecného dějepisu. Rajhradský klášter se proslavil i mnoha vědeckými studiemi. V polovině 18. století prelát Bonaventura Piter vynikl dějezpytnými studiemi a zamýšlel vydávat české kroniky. Další historik Řehoř Volný napsal 15 svazků moravského místopisu. Jeho práce se stala základním dílem pro moravské vlastivědné pracovníky. Významný moravský zemský historiograf Dr. Beda Dudík vydal přes 70 vědeckých prací tiskem. Zvláště obsáhlé jsou Dějiny rajhradského kláštera a Dějiny Moravy do roku 1350. Beda Dudík se dále zasloužil o Moravu tím, že zajistil navrácení řady starých rukopisů, které byly z našich zemí odvezeny do Švédska za třicetileté války. Neméně významná je literární činnost rajhradských řeholníků. Za bouří husitských utekl do Rajhradu břevnovský mnich Jan z Holešova, známý Husův odpůrce. Roku 1436 v Rajhradě jako převor zemřel. Zanechal zde řadu náboženských a polemických spisů. Vztah rajhradského kláštera k literatuře, zvláště pak k literatuře slovanské i klasické, dokládá především Dr. Pavel Vychodil, ředitel klášterní tiskárny, překladatel a vydavatel řeckého filosofa Aristotela, životopisec Kosmákův a redaktor revue Hlídka. P. Augustin Vrzal (literární pseudonym A. G. Stín), překládal ruskou klasickou literaturu a patřil mezi významné literární historiky. Vrzalova osobní knihovna čítá na 2.500 svazků knih, z nichž některé jsou u nás i v Rusku zcela unikátní. Další osobností z dlouhé řady rajhradských mnichů je P. Maurus Josef Kinter OSB. V německém literárním světě je jeho osobnost velmi významně hodnocena. Od roku 1864 do roku 1920 byl správcem knihovny a archivu. Věnoval se historickým studiím. Úspěšně řídil v němčině revui "Studien und Mitteilungen aus dem Benediktiner Orden". Zaměřil se v ní na dějiny řádu. K této práci se mu podařilo získat celou řadu vědeckých pracovníků z různých klášterů, diecézního kléru a spolupracoval i s mnoha literárně činnými laiky. V roce 1911 předal P. Maurus Kinter svou revui mladším kolegům do Salzburgu. Studien und Mitteilungen vychází v Bavorsku dodnes. Dvě velké studie Kinterovy jsou ve vědeckém světě stále ceněny. Jedná se o "STUDIEN UND MITTEILUNGEN" (1880) a "VITAE MONACHORUM, QUI AB ANNO 1613 IN MONASTERIO RAIHRADENSI IN MORAVIA PROFFESI IN DOMINO OBIERUNT" (Brunae 1908). Toto dílo je věnováno dějinám Rajhradu. Ve výčtu významných osobností nemůžeme vynechat P. Václava Jana Pokorného OSB, dlouholetého archiváře, klášterního knihovníka, který velmi pilně publikoval v novinách a časopisech. Řadu historicky zajímavých věcí publikoval i knižně. Byl redaktorem časopisu Hlídka, ve kterém publikovali i další rajhradští benediktini. Z jeho nesčetných prací jmenujme alespoň "Klášter Rajhrad, jeho dějiny a památnosti" (1925) a "Z rajhradských pamětí" (1932). Literární činnost Pokorného byla vystřídána opatskou funkcí. Od roku 1813 byl osmým opatem v pořadí. V roce 1950 zatčen, internován v Hejnicích, odkud byl převezen na Žernůvku, kde také 2. 3. 1979 ve věku 85 let zemřel. Za hojné účasti lidí a kněží byl 8. 3. 1979 v Rajhradě pochován. Ještě jednou se vraťme k historikům. Z Piterových odchovanců se vypisováním domácích historických událostí zabývali probošt Otmar Konrád a P. Alexius Habrich. Probošt Konrád se po celou dobu svého působení zabýval obsáhlými "Annales Rayhradienses". Alexius Habrich byl velmi pilným historikem. Vzorně uspořádal brněnské archivy na Petrově a u sv. Jakuba, sepsal dějiny některých far v diecesi brněnské, doplnil Středovského sbírku moravských nápisů náhrobkových a zvonových, pro Pelclovy "Abbildungen" napsal životopisy Bonaventury Pitera, Oliveria Legiponta, Jana z Holešova aj. Habrich měl také velmi čilé písemné styky s předními učenci své doby - s Pelclem, Dobrovským a Monsem. Tiskem vydal I. část právních památek moravských. Vybral je z rukopisů rajhradských (Jura primaeva Moraviae 1781). Od dob probošta Brancouzského (1692-1709) shromažďovali rajhradští preláti umělecké předměty všeho druhu. Velkou pozornost věnovali získávání obrazů. Na 200 kusů obrazů koupili po zrušení jezuitské koleje v Brně. Z pozůstalosti Ignace Raaba získali rovněž mnoho obrazů. Ignac Raab býval v rajhradském klášteře častým hostem. V 19. století preláti Schlossar a Kalivoda četnými objednávkami podporovali malíře Josefa Zeleného, rajhradského rodáka. Zásluhou Volného a Dudíka získal klášter mnoho obrazů z Rybník u Mor. Krumlova, ze zámku hrotovského a myslibořického. Tak postupně vznikala v Rajhradě sbírka obrazů, která byla nejprve umístěna ve východním traktu konventu, později byla přenesena do sálů a komnat prelatury. Z autorů rajhradské obrazové galerie můžeme jmenovat autory anglické (Green), italské (Piteri) a francouzské (Cochin). Často byla uváděna jména světově proslulých malířů - Rembrandt, Rubens, Van Dyk aj. V tomto případě šlo o dohady nebo o kopie. Ve sbírce byla zastoupena díla z flámské školy po Rubensovi (Ukřižování), ze školy Cranachovy (Bičování Krista a Ecce homo). Z české školy malířské jmenujme Mistra rajhradského oltáře, vrcholné dílo českého pozdně gotického malířství, dnes v Národní galerii v Praze. Z domácích autorů byl v Rajhradě zastoupen Ignac Raab, Karel Škréta, Petr Brandl, Millian a rajhradský rodák Josef Zelený. Z jiných cenných uměleckých předmětů připomeňme alespoň berlu ze zlacené mědi kladené do 14. století, dále gotické monstrance, pacifikály, relikviáře a kalichy v renesančním, barokním a rokokovém provedení. Na jaře roku 1889 vstoupil do kláštera v Rajhradě devatenáctiletý Antonín Slavíček s úmyslem stát se řeholním knězem nebo misionářem. Dlouho však v klášteře nepobyl, protože se po prázdninách již nevrátil. P. Šrámek, jenž byl kaplanem u Slavíčkova strýce, děkana a probošta, Antonína Slavíčka ve Staré Boleslavi, omluvil pak v říjnu odchod mladého Slavíčka z Rajhradu dopisem rajhradskému převorovi. Pro ctitele Slavíčkova malířského umění je tato zmínka jistě zajímavá. Rajhradští benediktini se výrazným způsobem zasloužili o rozvoj kulturního života Rajhradu v 19. století. Když se roku 1871 mění čtenářský spolek Břetislav (zal. 1870) na Katolicko-politický čtenářský spolek Břetislav, staví se do jeho čela řeholník Benedikt Korčián (od 1883 opatem). Spolek se zaměřuje vedle četby na přednášky a divadelní představení, zejména po roce 1883, kdy se spojuje s tehdy vzniklou Cyrilskou jednotou. Toto společenství se hlavně věnovalo (a stále věnuje) chrámovému zpěvu, dále pak hudbě a přednáškové činnosti. Cyrilská jednota si roku 1885 založila vlastní knihovnu, jejímž základem se stala knihovna čtenářského spolku Břetislav. Na tomto místě je nutno připomenout, že zásluhou bohaté kulturní činnosti těchto i jiných spolků zůstává Rajhrad stále český. Potvrzuje to i jednací řád na radnici, který ustanovuje češtinu jako jednací jazyk. S Cyrilskou jednotou spolupracovali hudební skladatelé Leoš Janáček a Josef Bohuslav Foerster. Pozoruhodného úspěchu dosáhla Cyrilská jednota v roce 1908, kdy ve spolupráci s rajhradskými učiteli provedla Blodkovu operu V studni. Rajhradští kněží měli vliv na založení tělovýchovné jednoty Orel v roce 1910. Od založení až do roku 1813 podléhal rajhradský klášter opatství břevnovskému, což značně komplikuje poznání nejstarších osudů klášterní knihovny. Dá se totiž předpokládat, že v tomto období docházelo k čilé výměně jak řeholníků, tak i rukopisů. Druhou obtíží je také to, že se téměř žádná kniha nedochovala v původní vazbě. V 18. století byly knihy převázány do bílých pergamenových vazeb. Tyto nové vazby zlikvidovaly různé vlastnické poznámky na deskách, přídeštích a předsádkách. Předpokládáme, že klášterní knihovna s malým počtem svazků musela již existovat brzy po založení kláštera, protože některé knihy byly pro řeholní život nezbytné. Řeholníci je potřebovali k bohoslužbě; jistě mezi nimi byly lekcionáře, evangeliáře, graduály, misály, breviáře, životy svatých a martyrologia. Určitě nechyběl mezi knihami kodex řeholního života řádu sv. Benedikta a základní příručky kanonického práva. Po velkých pustošeních kláštera během 13. století (Tataři 1241, Kumáni Bély IV. r. 1253 a habsburská vojska po porážce Přemysla Otakara II. r. 1278) byly knihovní fondy značně rozrušeny. K pozůstatkům z této knihovny jistě patří tzv. Martyrologium Adonis (životy mučedníků), sepsané francouzským biskupem Adonem. Tato nejstarší rajhradská kniha z třetí čtvrtiny 9. století je starší než sám kníže sv. Václav a než církevní organizace v Čechách. Proto se odborníci právem domnívají, že nemohla vzniknout u nás. Kniha však poutá pozornost badatelů církevněslovanskými vpisky, které do ní byly asi vepsány již na našem území. Zásluhou rozkvětu kláštera ve
14. století získala rajhradská klášterní knihovna další velmi zajímavé
přírůstky. Tak z roku 1313 je graduál a antifonář, který vznikl na objednávku
rajhradského převora Tomáše. Další rajhradský probošt, právník Jan, kolem roku
1328 zpracovává příručky kanonického práva. Mezi výrazné osobnosti rajhradského
kláštera patří mnich Petr, iluminátor breviáře probošta Vítka z roku 1324. První
tři iluminace v tomto breviáři se dokonce připisují známému gotickému umělci
Mistru Teodorikovi. Je paradoxní, že neklidné 15. století Rajhrad nepostihlo a
knihovně dokonce přineslo obohacení. Do Rajhradu se přenesl tehdejší benediktinský
Tak jak rostl význam kláštera, rostl i kulturní význam knihovny. Svědčí o tom činnost Bonaventury Pitera z Třebechovic v Čechách (1756 - 1764). Tento vynikající badatel získal pro knihovnu mnoho cenného rukopisného bohatství, především pak 11 svazků díla "Monasticion Moraviense" (Moravské kláštery). Z Piterových materiálů čerpali významní badatelé - Josef Dobrovský, Řehoř Volný a mnoho dalších. V této době měla již knihovna monumentální prostředí vytvořené Giovannim Santinim a vyzdobené freskami Jana Jiřího Etgense z Brna.
Kojetínský rodák Beda Dudík je další významnou osobností v rajhradské klášterní knihovně. Jeho láska ke knihám je patrná z četných pojednání o knihovnách, rukopisech a různých archivech (Kroměříž, Mikulov, Vratislav, Petrohrad). Z díla tohoto vynikajícího historika musíme především připomenout jeho Dějiny Moravy. Dudík položil základ k rajhradské sbírce map. Na Dudíkovu sbírku map svým způsobem navázal kněz, malíř, kartograf, kaligraf a mechanik, žabčický rodák Vojtěch Slouk, tvůrce známého samohybného globusu o průměru 1,70 m, světových hodin i jiných mechanismů, které vždy v rajhradské knihovně budily zaslouženou pozornost. V této době, za opata Korčiana, navštívil klášter cestovatel Emil Holub. S klášterem udržoval velmi úzké styky a klášternímu muzeu věnoval ze svých sbírek mnoho cenných předmětů. Získávání větších knižních celků pokračovalo i po první světové válce. Zásluhou Augustina Vrzala (A. G. Stín) získala knihovna hodně přes tisíc svazků ruských i jiných slovanských knih a časopisů. Augustin Vrzal byl známým překladatelem ruské klasické literatury a proslavil se zpracováním první rozsáhlé "Historie literatury ruské XIX. století", vydané v Brně v letech 1891 - 97. Tak jako nájezdy Tatarů, Kumánů a Švédů, tak ani 2. světová válka neušetřila Rajhrad. Tou byla poznamenána i klášterní knihovna. Padesátá léta dvacátého století pak pokračovala v tom, co válka začala. Když v roce 1950 přebírala knihovnu Universitní knihovna v Brně, bylo třeba v prvé řadě zabezpečit knihovnu materiálně, a to opravou oken a silně poškozeného stropu sálu s freskou J. J. Etgense z r. 1735 znázorňující zásluhy benediktinů o rozvoj věd. Po knihovnické stránce bylo nezbytné provést revizi, nově uspořádat knihovnu a zkompletovat časopisy, jichž bylo víc než 1.500 titulů. Po ukončení revize teprve vyvstaly v celé obludnosti ztráty v podobě stohů lístků, k nimž nebyly nalezeny knihy. Když byla knihovna zhruba v knihovnickém pořádku, mohlo se konečně přikročit i k odborným katalogizačním pracím. Z celé knihovny byly vyhledány a nově zpracovány české a slovenské tisky do roku 1800. Po náležitém zpracování mohly být pojaty do retrospektivní bibliografie "Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší do roku 1800". Je totiž příznačné pro situaci v rajhradské knihovně, že z "Knihopisu" byla před rokem 1950 známa z rajhradské knihovny jen dvě bohemika; podrobný průzkum vynesl na světlo asi 650 jednotek s mnoha desítkami unikátů. Počet svazků
rajhradské knihovny nebyl od začátku 19. století nikdy přesně zjišťován.
Od 1. července 2005 je knihovna zařazena do prohlídkové trasy nově otevřeného Památníku písemnictví na Moravě.
Giovanni Santini Aichl (Jan Blažej Santini Aichl) se narodil pravděpodobně 3. února 1677, na den sv. Blažeje. Následujícího dne 4. února byl pokřtěn. Po sv. Blažejovi dostal druhé jméno, málokdy však užívané. Santini byl nejstarším synem Santini Aichla, kamenického mistra, narozeného v Praze roku 1652. Santiniho děd Antonín Aichl pocházel z Itálie z městečka Roveredo. Někdy na počátku 30. let sedmnáctého století přišel do Prahy. Zde se v roce 1635 oženil. Jeho ženou se stala Kristýna Ostová z Plzně. Antonín Aichl pracoval jako zedník na Malé Straně. Asi v polovině 17. století přesídlil na pražské Staré Město. Janův otec Santini Aichl se již narodil na Starém Městě. Kmotrem mu byl významný italský stavitel Carlo Luragho. Vyučil se kamenickému řemeslu a v roce 1675 se oženil s Pražankou Alžbětou Thimovou. Jako zručný kameník získal práci na Hradčanech a po obdržení měšťanského práva na Malé Straně si zakoupil dům U tří hvězd na Pohořelci. To se psal rok 1685. V době zvýšené stavební aktivity v Praze Santini Aichl předčasně jako padesátiletý v roce 1692 umírá. Zanechává kromě nejstaršího syna Jana Blažeje dceru Alžbětu a syna Františka. Santini Aichl tesal v Praze kamenné architektonické články pro křižovnický kostel sv. Františka, východní trakt strahovského kláštera, arcibiskupský seminář. Pracoval i na budově Černínského paláce, vytvořil epitaf Humprechta Jana hraběte Černína z Chudenic v kapli sv. Zikmunda v katedrále sv. Víta. Roku 1696 vytvořil křtitelnici pro kostel v Kosmonosích. Jan Santini Aichl byl příslušníkem třetí generace v Praze naturalizovaných italských kameníků a zedníků. Spolu se svým bratrem Františkem převzali do svých jmen otcovo jméno Santini. Tělesná vada Janova (podle písemných pramenů byl chromý) ovlivnila, že nepokračoval podle otcova vzoru, ale vyučil se malířem, pravděpodobně u Kristiána Schrödera. Jeho dcera Veronika Alžběta se stala v roce 1707 Janovou ženou. Od roku 1700 Jan Santini již samostatně projektuje a ve své činnosti navazuje na architekta J. B. Matheye, který rovněž začínal jako malíř. Jan některé Matheyho projekty převzal a dokončoval. Po roce 1705 byl Jan Santini natolik majetný, že si mohl koupit v Praze, v dnešní Nerudově ulici dva domy (Valkounský dům a dům U zlaté číše). Ve srovnání s tvůrčími úspěchy byl jeho rodinný život méně úspěšný. Ještě v dětském věku mu zemřeli tři synové a v roce 1720 umírá i jeho žena. Zůstala pouze dcera Anna Veronika. Krátce nato však sňatkem s Antonií Ignatií Chřapickou z Mohliškovic získává povýšení do šlechtického stavu. Tato skutečnost zajišťuje Janu Santinimu řadu významných zakázek. Ve druhém manželství se roku 1721 narodila dcera Jana Ludmila a o dva roky později syn Jan Ignác Rochus. Santiniho osobnost se těšila velké vážnosti. Jeho velké tvůrčí plány překazila předčasná smrt 7. prosince 1723, necelé dva měsíce před dovršením pouhých čtyřiceti sedmi let. Na vlastní tvůrčí práci měl Santini necelé čtvrtstoletí. V tomto období byl krutě pronásledován v osobním životě. Z tohoto pohledu je jeho dílo mimořádné a opravdu výjimečné. Od poloviny 17. století se datuje úsilí rajhradského proboštství o povýšení na opatství. Santiniho práce začala v době, kdy Rajhradu svítala naděje na osamostatnění. Probošt Pirmus navazuje roku 1718 styky se Santinim a svěřuje mu veškeré projekční práce. Celkovou architektonickou koncepci Santiniho nám zachycuje kopie od zednického mistra Matyáše Rosy z roku 1775. Santini pojal svůj projekt opravdu velkoryse. Konventní chrám je obklopen čtyřmi kvadraturami, před západním průčelím je prelatura, na jihu pak konvent a na protilehlé straně jsou dva hospodářské dvory. Santiniho urbanistické řešení je postaveno na dvě na sebe kolmé osy symetrie. Do kostelní novostavby byly začleněny rozestavěné západní věže z konce 17. století. Chrám byl vkomponován do původních klášterních kvadratur. Santiniho plány měl původně realizovat brněnský stavitel Mořic Grim. Tento stavitel byl odmítnut, protože požadoval odvodnění bažinatého terénu. Nakonec byl povolán František Benedikt Klíčník, který byl ochoten realizovat stavbu podle Santiniho projektu. Jeho snahy však selhaly, a tak nakonec musel po prohlídce staveniště rozhodnout sám Santini. Stavbu realizoval na pilotách a roštech "pro větší bezpečnost a pro ušetření větších nákladů". Bouráním presbytáře starého kostela začala roku 1722 stavba. Na podzim téhož roku začal brněnský tesař Jan Ebenberger s vazbou krovu a o rok později byla hrubá stavba pod střechou. Dvojice západních věží byla zpevněna v roce 1728. Zpevnění bylo zaměřeno proti případnému sesouvání. Roku 1739 vysvětil olomoucký biskup Jan z Lichtenštejna dokončený chrám. Po umělcově smrti dokončoval stavbu rajhradského kláštera víděňský stavitel Ch. A. Oestl. Ten upravil západní průčelí chrámu tak, že narušil vertikalitu s gotizujícím principem ubývání hmoty směrem nahoru a kompozici na hlavní osu. Santiniho princip nebyl vídeňským stavitelem vůbec pochopen. Oestlovy úpravy se projevily i na severním průčelí. Srovnáme-li dochované Santiniho plány se skutečností, zjistíme, že vídeňským stavitelem byly dekorativním tvarováním oken potlačeny Santiniho gotizující prvky. V této souvislosti můžeme připomenout, že vliv Santiniho se projevil i na farním kostele sv. Kříže v Rajhradě, na sýpce v Rajhradicích a na kostelech sv. Jana Křtitele v Telnici a kostele a rezidenci v Ostrovačicích. V chrámovém interiéru pracuje Santini s prvky, které uplatnil již ve svých dřívějších stavbách. Jsou to opět prvky, které jsou ve své podstatě převzaty z gotiky. Jedná se o zmnožené triumfální oblouky, které se v podélném prostoru opakují, a tak umocňují hloubku, rytmus a monumentalitu prostoru. Celkovému výrazu monumentálního prostoru napomáhají okenní dvojice tvořené spodními okny se záclonovitým záklenkem a oválnými okny nad nimi. Ve vztahu k okenním výřezům je komponován hlavní oltář a varhany na kůru. Procházíme-li rajhradským klášterním chrámem, můžeme konstatovat, že v Rajhradě uplatnil Santini všechny své známé prvky - svazky pilastrů, polosloupy, zmnožené triumfální oblouky rámující průhledy do vedlejších prostorů a gotizujícím způsobem vertikálně a hloubkově rytmizují prostor. V dispozici klášterního chrámu se Santini průkazně inspiroval Guariniho neprovedeným plánem pro kostel P. Marie Etingské v Praze z roku 1679. Z tohoto a dalších hledisek zaujímá rajhradský klášterní chrám významné místo v proudu tzv. postguariniovské architektury. V 70. letech 18. století byly kolem kláštera vysázeny aleje. Součástí kláštera jsou i zahrady. Uprostřed kvadratury dnes vyniká tzv. Rajská zahrada. Po internaci benediktinů v roce 1950 byla tato památka státem tak nezodpovědně zanedbávána, že nyní musí být na rekonstrukci vynakládány značné prostředky. Dosud nejnákladnějšími opravami byly práce na statickém zajišťování základů a horní stavby objektu. Klášter je nemovitou kulturní památkou zapsanou v úsnkp pod r. č. 0918. V tomto objektu se nachází další kulturní památka - mobiliář knihovny a knihovní fond, který představuje 64.000 historických svazků.
Většina tohoto knihovního fondu byla do poloviny roku 2004 uložena v
západním křídle kvadratury kláštera. Knihy byly umístěny v nevyhovujícím
provizorním prostředí, ve staticky narušené části, která již měla být
vyklizena. V současné době je již obnova knihovny dokončena a knihy jsou
vráceny zpět na svá místa. V západní části je dnes již provedeno statické
zajištění budovy. Severní, východní a jižní křídla kvadratury jsou v
současné době již zrekonstruována a slouží především pro
Přilehlé zahrady byly zdevastovány a po roce 1997 ošetřovány pouze sečením. Na jejich obnovu byla za pomoci MěÚ Rajhrad zpracována projektová dokumentace "Regenerace zeleně kláštera Rajhrad". Rozhodnutím č. 23230331, o poskytnutí finančních prostředků ze Státního fondu životního prostředí, byla na tuto akci schválena dotace ve výši 80%. Dnes je regenerace zeleně již realizována.
|